Štafeta: Miroslav Pavlovič se ptá Jiřího Kodyma

Také vás zajímá, co se skrývá za funkcí a titulem baletní mistr, jak se stříhají či nestříhají „chodící“ role a jak se jeden kluk kdysi k baletu dostal? Přečtěte si rozhovor s tanečníkem a baletním mistrem Jiřím Kodymem, který tak přebírá rozhovorovou štafetu od asistenta režie Miroslava Pavloviče.

Prozradíš nám, v čem spočívá práce baletního mistra? Znamená to, že jsi zodpovědný za vedení týmu, nebo že jsi mistr svého řemesla?

Děkuji za tuto otázku, nesetkávám se s ní poprvé. Baletní mistr připravuje nastudování tanečního díla s interprety (v mém případě převážně se sólisty) v úzké spolupráci s choreografem či asistentem inscenace. Sleduje výkony tanečníků při zkouškách i představeních a následně během baletních tréninků a zkoušek odstraňuje nedostatky a prohlubuje technickou a interpretační úroveň.

Stále aktivně působíš v baletních představeních Národního divadla. Jak se dá skloubit role baletního mistra a sólového tanečníka?

Skloubit se to určitě dá, ale je to někdy dost časově náročné. Musím ovšem upřesnit, že se sice stále v některých inscenacích na jevišti objevuji, ale jedná se především o takzvané „chodící“ charakterní role, nejsou to náročné sólové party jako kdysi! Což je pochopitelné.

Pociťuješ při představení pořád stejnou odpovědnost jako kdysi, nebo už si jen tak s chutí „střihneš“ Matku Simone?

Zodpovědnost mám stále, pociťuji nervozitu a určité vzrušení, které před každým výstupem na jeviště k divadlu určitě patří – opravdu není malých rolí! Role Matky Simone nebo Scroodge mi přirostly k srdci. Jsem rád, že příležitost si je prožít a zatančit mě potkala. S chutí si tyto dvě (pro mě důležité) role střihnu, ale ne opravdu „jen“ tak! Kostým, převleky, paruky a líčení, chorografie, preciznost v hereckém ztvárnění i kondička a hlavně hoooodně rekvizit – to všechno vyžaduje přípravu a zodpovědnost.

Co je tvojí největší uměleckou noční můrou?

Určitě vše, co se v negativním slova smyslu může komukoliv z nás stát… Zaspat představení, zapomenout kroky, mít úraz na jevišti…

Jak se stane malému chlapci, že se potká s baletem? Co předurčilo tvoji taneční dráhu?

Od dětství hra na klavír, dokonce čtyřručně s mou sestrou dvojčetem, neustálá potřeba pohybu, sport a rokenrol – to mne dostalo k přijímačkám na konzervatoř. O baletu jsem neměl ani páru. Že u studia vydržím a potom na jevišti budu běhat v „punčocháčích“ a hledat labuť – to mě opravdu nenapadlo a ani nikdy nelákalo. A vidíte: jsem tam, kde jsem.

Jiří Kodym, foto Serghei Gherciu

Máš nějaký silný umělecký zážitek, který jsi během své kariéry zažil a dodnes na něj vzpomínáš?

Za těch 25 let? Těch je opravdu mnoho, hlavně spolupráce s velkými jmény baletního repertoáru (Kylián, Neumeier, Vàmos…) – ať už jako tanečník, anebo nyní jako baletní mistr nebo asistent choreografa.

Co tě teď v životě nejvíc naplňuje?

To je opravdu mnoho věcí. V této uspěchané a nelehké době se snažím těšit se i z maličkostí, ale musím říct, že momentálně je to hlavně moje práce, tvůrčí proces a následné výsledky.

Foto: Soukromý archiv, Serghei Gherciu

Miroslav Pavlovič

Sdílet na sociálních sítích

Mohlo by vás zajímat