V Popelce vzdoruje osudu každý po svém

Popelka je ztělesněním naděje i proměny. Na začátku příběhu ji vidíme svírat šaty zesnulé matky. Vzpomínka, která ji váže k minulosti, ale zároveň naznačuje cestu k transformaci. Její příběh je modelován vnějšími silami – slabým otcem, krutou macechou, šikanujícími nevlastními sestrami. Popelčino předurčení definuje především její zvnitřnělá schopnost proměnit bolest ve vnitřní sílu. Té se jí podaří dosáhnout díky víle, magickému přízraku své matky, který jí dodá sebevědomí, probudí v ní vzdor a odhodlání jít si za svým cílem a nenechat se zbrzdit  negativními vlivy své nové rodiny. Choreografie zdůrazňuje Popelčin vývoj, od rozervaného dítěte přes trpěnou a odstrkovanou dívku až po sebevědomou ženu, která si sebejistě kráčí pro lásku a neváhá o ni bojovat s okolím. Podstatou její cesty není pohádkový vzestup na trůn po boku krásného prince, ale zejména přijetí sebe samé.

Princ, který je v Maillotově pojetí účastníkem i pozorovatelem svého života, ztělesňuje téma volby a odvahy uniknout očekávání. Nespokojený s prázdnotou života u dvora hledá nový smysl. Setkání s Popelkou se stává katalyzátorem změny – nikoliv proto, že by Popelka zapadala do tradiční role princezny (ostatně Maillot na rozdíl od většiny interpretací škrtá postavy princových rodičů nutících ho ke sňatku), ale právě proto, že její příběh a kurážná autenticita inspirují i jeho samotného. Choreograficky tento posun vyjadřuje princova cesta, kdy tančí mezi prázdnotou a emočním vypětím. Významnou roli hraje moment, kdy princ sedí s Popelkou na schodišti v pozadí a tiše spolu hovoří, zatímco v popředí pokračuje opulentní bál – tatam je jeho předchozí pubertální teatrálnost. Princ, stejně jako Popelka, se vzdává předem dané dráhy a nachází vlastní cestu.

Víla v baletu Popelka zosobňuje nadpřirozený, až excentrický prvek osudu, který zasahuje ve chvílích, kdy hrdinka potřebuje vedení. Její kouzlo, jímž promění čočku ve zlato, které zdobí Popelčina chodidla, symbolizuje cestu od utrpení k osvobození. Zároveň však víla váže Popelku k zásadě skromnosti a prostoty, bez nichž by kouzlo pominulo. Víla, která funguje také jako připomínka mrtvé matky, symbolizuje hluboký emocionální vztah, který Popelku spojuje s minulostí a zároveň jí poskytuje sílu čelit budoucnosti. Tento motiv je klíčový pro Popelčin růst, neboť není jen připomínkou ztráty, ale také zdrojem inspirace a odvahy. Tanec zdůrazňuje tento vztah prostřednictvím něžných gest a propojení mezi duchovním a pozemským světem, pohyb interpretky propojuje éterický pohyb s momentem lidské blízkosti.

Postava otce v Maillotově Popelce představuje klíčovou a vnitřně rozporuplnou roli. Jeho vztah s první manželkou, Popelčinou matkou, je vykreslen jako hluboce láskyplný a zároveň tragický. Její ztráta ho poznamenala natolik, že se uzavřel do sebe a stal se neschopným čelit nové realitě po svatbě s druhou ženou. Na jedné straně zůstává milujícím otcem, na straně druhé však je pasivním pozorovatelem, který poblouzněn expresivní sexualitou macechy nedokáže zasáhnout proti křivdám páchaným na dceři. Jeho proměna po setkání s vílou symbolizuje nejen osobní vykoupení, ale i schopnost přehodnotit svůj vztah k minulosti i přítomnosti. Choreograficky je otec zobrazen jako figura zmítaná mezi vzpomínkami a současností, což dodává příběhu další emocionální rovinu.

Postavy macechy a nevlastních sester jsou tradičně symbolem antagonismu a krutosti. Maillot je však vykresluje jako ženy, jejichž motivace pramení nejen z touhy po moci a uznání, ale i ze snahy vytvořit úplnou rodinu. Macecha, oslnivě svůdná manipulátorka, podkopává nejen Popelku, ale i manžela, a do jisté míry i vlastní dcery. Ty jsou často redukované na karikatury hlouposti a šerednosti, zde vynikají svou silně erotickou přitažlivostí, která podtrhuje jejich kontrast k Popelčině skromnosti. Předurčení těchto postav spočívá v jejich neschopnosti překročit vlastní stíny. Jejich pozice však není tak jednoznačná: Macecha v závěru ukazuje hlubokou frustraci ze vztahu s novým manželem, který i přes svatbu stále touží po zemřelé manželce a jeho vztah k maceše je založen na čistě sexuální rovině. A sestry? Mladé dívky vychovávané jako mladší a méně schopné kopie své matky nejsou skutečně přijaty novým otcem, nemají před sebou žádný vzor opravdové laskavosti. Všechny tři tak zůstávají uvězněny ve svém antagonismu, který je odsuzuje k životu plnému soupeření a neukojených ambicí.

Balet Popelka Jeana-Christopha Maillota ukazuje, že předurčení nemusí být nezměnitelným osudem, ale možností volby. Dohromady s hudbou Sergeje Prokofjeva a výraznou vizuální poetikou vzniká inscenace, která není jen pohádkovým vyprávěním, ale i meditací o možnostech lidského osudu. Toto téma je zpracováno skrze vrstevnatou choreografii, která každému z protagonistů přisuzuje specifický taneční jazyk i hlubokou vnitřní proměnu. Ukazuje, že i tam, kde se zdá být osud pevně vytyčen, je vždy prostor pro svobodu rozhodnutí a proměnu, každá postava se může rozhodnout, zda bude svůj úděl přijímat pasivně, nebo jej změní vlastním přístupem.