Susanne Kennedy: Co to znamená být naživu? 

ANGELA (a strange loop) není váš první projekt, v němž je hlavní postavou žena. 

Ano, souvisí s mými staršími hrami, zvlášť tou poslední, Jessica, an incarnation, kterou jsem vytvořila v berlínském divadle Volksbühne. Dohromady tvoří cyklus, který začal už inscenací Women in trouble. Ve hře ANGELA (a strange loop) se zaměřuji na ženskou hrdinku a nabízím divákům smyslový, vizuální a fenomenologický zážitek. Zajímá mě otázka proměny. Můžeme se podívat na svůj život jako pod mikroskopem? Jessica byla spíše prorocká postava, zatímco Angela je uvězněna ve svém každodenním kolotoči. Je to v podstatě normální žena, jen trpí blíže neurčenou nemocí podobnou chřipce, ale nepojmenovanou jasně. Zarazilo mě, že po pandemii se potýkaly s dlouhým covidem většinou ženy… Vstupujeme s ní do metafyzického snu, kde ji pronásleduje mnoho otázek. Co to znamená být naživu? Trpět? Hrdinka zřejmě dospěla ve svém životě do rozhodujícího a nevyhnutelného bodu, kdy její tělo řeklo dost, a ona ho musí opustit. Jsme svědky jejího zmizení, ale netušíme, kam se poděla. Když se vrátí, vypráví o paralelním světě podobném smrti, který je v něčem fantaskní, nadpřirozený, o návštěvě podsvětí mimo náš pozemský svět. Ráda pracuji s estetikou sci-fi, kde může totéž místo obsahovat několik významových vrstev. Pohybujeme se mezi realitou a nadpřirozenem, žijeme chvíli v jednom, chvíli ve druhém světě. Je to sen? Nebo skutečnost? Fascinuje mě tento druh mámení smyslů, který zpochybňuje naše pojetí reality a často tvoří základ různých mýtů. Potřebujeme příběhy, které by vysvětlovaly skutečnost, zvlášť to, co je pro nás těžko pochopitelné. 

Jaké autorské a režijní postupy používáte při vytváření těchto světů na pomezí skutečnosti a nadpřirozena? 

Napsat takovou hru mi trvá poměrně dlouho. Zaznamenávám si nápady, útržky rozhovorů, které zaslechnu na ulici, ve videích na YouTube nebo si je přečtu v novinách, a ukládám je do složky jako skládačku. Nesedávám ke stolu s prázdným papírem, protože psaní hry je pro mě součást běžného života a situací, které mě potkávají. Používám obecný jazyk, ráda mám fráze nebo banální a vágní obraty, které jsem zaslechla v televizi nebo třeba v hovoru o počasí. Nikdy přesně nevíme, co si postavy ve hře myslí nebo co cítí. Vyvolává to v nás pocit něčeho neznámého, protože čekáme, že se toto zdání normálnosti každou chvíli rozbije. Na začátku sledujeme každodenní život  

YouTube influencerky, která na sociálních sítích zveřejňuje příspěvky o své nemoci. Hra začíná podobně jako televizní pořad sledem velmi jednoduchých každodenních výjevů odehrávajících se v její ložnici. Až později začne sklouzávat do jiné reality, cizího světa.  

Ve vašich inscenacích používáte různé technologie, prostřednictvím kterých zkoumáte naše vnímání skutečnosti. 

Spolupracuji s multimediálním umělcem Markusem Selgem, mám kolem sebe blízký umělecký tým, jehož členem je i zvukový designér Richard Janssen. Společně s tvůrcem videoartu Rodrikem Bierstekerem často zkoumáme vysoce technické formy. V jedné z předchozích inscenací, která se odehrávala pouze ve virtuální realitě, měl každý divák brýle pro virtuální realitu. Je to náš obvyklý tvůrčí proces. Každá realita je podle nás virtuální… Říkal to i sám Antonin Artaud, podle kterého je divadlo místem, jež rekonstruuje a napodobuje skutečnost a ovlivňuje naše vidění světa. Dává nám možnost zamyslet se nad touto realitou, kterou často považujeme za danou a málokdy ji zpochybňujeme. Vždy se snažím nabourávat naše vidění světa, abych znejistila naše přesvědčení o správnosti úsudku a zpochybnila, co považujeme za jasné. Tím vzniká určitý pocit meziprostoru či prázdnoty. Mezi pohyby herců a nahranými hlasy vzniká nepatrný posun, slova sice odpovídají gestům jednotlivých postav, ale nesedí úplně přesně. Toto sotva postřehnutelné zpomalení narušuje naše chápání a vnímání děje. Právě tento nesoulad mě zajímá. Pohyb těl se stává jakousi hrou, jejich propojení s řečí se začíná jevit jako manipulace s prostorem a časem, jako bychom byli hypnotizovaní nebo měli horečku. Přesně v takovém stavu se nachází hlavní hrdinka Angela.  

Jiná realita, kterou Angela zažije, je inspirována sny, vaší fascinací sci-fi světy. Zmiňujete ale také mytologii... 

ANGELA sice není založena na žádném konkrétním mýtu, ale myšlenka mytologie mě zajímá. Fascinuje mě schopnost lidí vysvětlovat a rekonstruovat svět pomocí příběhů o imaginárních, prapůvodních základech. Strávila jsem hodně času studiem spisů Carla Gustava Junga o transformaci a individualizaci, tedy schopnosti jedince odlišit se od ostatních jedinců stejného druhu, stejné skupiny, nebo dokonce stejného společenství. Zabývám se hlouběji také myšlenkou, že pokud se chceme změnit a zachránit, musíme se ponořit do tmy, do temnoty v mytologickém smyslu a postavit se tam svým démonům. Tyto otázky najdeme ve všech známých mýtech. Existuje tolik příběhů o bolestných cestách a nebezpečích, na jejichž konci projde hrdina proměnou. ANGELA samozřejmě nedosahuje rozměrů Odyssey, ale líbí se mi myšlenka, že je to žena s velmi všedním, obyčejným příběhem, a tento prostý svět se začne rozpadat a sklouzávat do složitější a hlubší reality. 

Pro Festival d'Avignon rozhovor pořídila Moïra Dalant a do angličtiny přeložil Gaël Schmidt-Cléach. 
O překlad do češtiny se postarala Alžběta Soperová. Foto: Bea Borgers