Verše milované, texty neznámé i dílo zcela nové. Činohra ND připravuje premiéru Wernisch

Wernisch je génius. Je to čert. Vidí krásu tam, kde ji nehledáme. Když má příležitost, zatahá vás za lodyhu. Jeho imaginace nezná hranice, ale vždy začíná inspirací ze syrovosti, opravdovosti a závratí z osudu lidí, pro které je život i zápas s jimi samotnými. Je konejšivý a srozumitelný zároveň. Píše pro krásu gesta. Jeho tvorba je vždy výlet do neznáma. Je mi s ním dobře. Řehtám se a žasnu.

Esence Wernischovy poezie je pro mě v básni Kráčej zvolna, která v několika zhudebněných variantách zazněla před lety na jevišti Nové scény ND v projektu Sweet / Sweet / Sweet v rámci Pražského Quadriennale. Kurátorkou projektu s podtitulem Nebeský festival byla tehdy Jana Preková. Jan Nebeský ke zhudebnění básně oslovil několik skladatelů, mimo jiné Martina Dohnala, Josefa Vostřáka, Aleše Březinu, Moniku Načevu. Podle mě se dá tato báseň používat v praktickém životě jako ranní modlitba. Je to v podstatě varianta Desate

Moje první setkání s Ivanem spadá do roku 1984, kdy jsme v Divadle v Řeznické v režii Honzy Nebeského hráli Goldoniho Sluhu dvou pánů a pou­žili jsme i texty Ivana Wernische, který byl tehdy zakázaný a nepublikovatelný. Je to tedy v mém i Honzově případě čtyřicetileté výročí.

Ač poezie do mého života patří, s tímto úžasným autorem jsem se setkal až po odtajnění dramaturgického plánu, kdy jsem se dozvěděl, že režisér Jan Nebeský sestaví inscenaci právě z básní tohoto věčného hravce. Velice jsem se těšil a právem. Již na prvních čtených zkouškách jsme cítili velikou sílu, poetičnost, melancholii, nadhled a také neskutečný smysl pro humor, který texty pana Wernische prostupuje. Můžeme se těšit na snivou i přidrzlou exkurzi do světů a příběhů, které jsou zdánlivě pryč, ale naštěstí je nosíme stále v sobě. Stačí se jen pozorně podívat do těch nejsilnějších životních vzpomínek, které z dálky vypadají tak banálně.