Bohemian Gravity je hledáním prvotní kreativní energie 

Odkud vzešla myšlenka na spolupráci s baletním souborem ND? Kdo vás oslovil? 

Všechno začalo hrozně dávno, těsně před pandemií, když se mi na sociálních sítích ozval Filip Barankiewicz, že by se mnou rád mluvil. Já v té době vůbec netušil, že jde o uměleckého šéfa Baletu ND, a když jsem se to později dozvěděl, musel jsem se ujistit, o jakém Národním divadle mluvíme. Zda je skutečně myšleno to naše pražské! Pozval mě na zkoušku souboru a začali jsme probírat možnost spolupráce. Vše se muselo kvůli covidu několikrát odložit, takže jsem rád, že jsme konečně tady a začínáme pracovat. 

A co vás přimělo takovou nabídku přijmout? 

Lákala mě výzva, kterou pro mě spolupráce s baletním souborem přináší. Ve své práci obecně rád míchám styly a žánry, současně mě baví spojovat i tanečníky různých oborů, s jejich rozdílnými zkušenostmi, a to se týká i baletních umělců. Miluju, když mohu využít jejich schopnosti. Když se ohlédnu za svými nejslavnějšími choreografiemi, hned několik balet využívá nebo v něm nachází inspiraci. Možnost spolupracovat s celým baletním souborem se mi tak zdálo vyloženě krásné! 

Takže propojování světů je vám očividně vlastní. 

Určitě. Dělám to od počátku kariéry. Taneční techniky jsem zkoumal tady i v zahraničí, v LA a po návratu jsem začal s sebou přinášet ony vlivy a zkušenosti, které jsem tam načerpal. Navíc velice rád cestuji a poznávám kultury původních obyvatel třeba na Novém Zélandu, v Africe, Jižní Americe, Indonésii… Sleduji jejich oslavy, rituály, účastním se jich, což přináší další obrovský díl inspirace. Jsem navíc přesvědčený, že tanec je nedílnou součástí našeho genomu, že si neseme v paměti ony kořeny svých prapředků. Vnímám to i u sebe samotného. Narodil jsem se v České republice, ale můj otec je Nigerijec, a když jsem do Nigérie poprvé v dospělosti přijel, aniž bych do té doby byl jakkoli ovlivněn její kulturou, během tance bylo poznat, že mám k místním lidem blízko. Že jsme v zásadě jedna krev, že je možné vypozorovat podobná gesta, řeč těla, způsob přístupu k pohybu. 

V tom vám tedy bude patrně místní multinárodnostní soubor vyhovovat. 

Myslím, že je naprosto skvělé, že je soubor namíchaný z tanečníků z celého světa! Líbí se mi, když na jevišti vidím celou paletu různých národností, kultur či ras. Každý pak má svůj specifický přístup, díky čemuž chcete dílo, které třeba důvěrně znáte, vidět znovu, protože vám najednou jiný tanečník přinese úplně nový zážitek. 

Máte zkušenosti především z popkultury a komerční sféry umění. Liší se vaše práce a přístup tanečníků tady v Národním divadle? Mají pro vás nějaká specifika, na která nejste zvyklý? 

Myslím, že nejdůležitější je si definovat, co chápeme pod pojmem komerční scéna. Mnoho lidí to označení totiž vnímá až pejorativně… 

Myslela jsem to spíše tak, že komerční umění má širší diváckou základnu, je prezentováno v médiích, je dostupnější. 

Ano, to je pravda. Podle mě je síla takzvané komerční scény v tom, že se v ní točí velké finance, díky kterým se tvůrci mohou naplno věnovat svému umění, mají prostor pro kreativitu, nejsou omezovaní, mohou se o sebe a své tělo dobře postarat, což je u tanečníků klíčové. Pak bych ještě v rámci komerční scény odlišil mainstream, jehož součástí podle mě nejsem. Netvořím primárně líbivé, podbízivé věci. Moje tvorba je vždycky trochu ulítlá, divná, experimentální. 

Ale zpátky k vaší otázce. Myslím si, že Filip mě oslovil ne proto, abych byl vhozen do vody baletního světa, ale aby naopak tanečníci Baletu byli vhozeni do toho mého. A nejde jen o výslednou choreografii, ale o cestu jejího vzniku, o rozšíření schopností a dovedností místních tanečníků. Mým cílem tedy je, aby si tanečníci tvorbu užili a někam je posunula. Jsem si samozřejmě vědom toho, že to pro ně bude obrovská výzva, streetové techniky, které po nich budu chtít, možná nikdy nedělali. Byli ve škole vychovaní k tomu, aby byli baletními tanečníky, a já po nich teď budu chtít, aby něco z naučených pravidel zapomněli… A odnaučovat se zažité vzorce je vždycky mnohem těžší! Jsem připravený na řadu nejistot a pochybností, ale doufám, že se nám je společně povede překonat. Ostatně nám nahrává i téma mé choreografie. 

A co je tedy motivem Bohemian Gravity? 

Hledání svobody a oproštění se od pravidel. Hledání hranic možného, toho, co si ještě můžeme dovolit a co dovolíme sami sobě. Zní to jako klišé, ale opravdu si myslím, že cesta je tentokrát skoro důležitější než cíl. I proto jsme se rozhodli natáčet o vzniku choreografie dokument. Jedním z fenoménů dnešní doby je sdílení a já si myslím, že je velmi důležité. V umění jsou lidé hodně fixovaní na výsledek, ale právě ona tvorba, cesta z ničeho k něčemu, je tím fascinujícím, co bych chtěl přiblížit. Když skupina lidí pracuje na jednom cíli, vytváří neopakovatelnou energii, která je magická a dokáže překonat i ty největší rozdíly. 

Natočit dokument není zrovna jednoduchá a levná záležitost… 

To ne. Levná záležitost není ani celá Bohemian Gravity. Spolupracuje na ní řada vynikajících umělců. Hudbu vytvořil NobodyListen, nahrál ji třiadvacetičlenný smyčcový orchestr, kostýmy navrhla Liběna Rochová, digitální scénografii Eliška Sky Kyselková. Nám se povedlo získat podporu od Nadace PPF, za což jsem hrozně vděčný, zejména v době pandemie! Oceňuji především jejich přístup založený na vzájemné důvěře a společném zájmu o co nejlepší výsledek. To není úplně běžné.  

Jakub Strach, neboli NobodyListen, je na hudební scéně hojně skloňovaným mladým jménem. Proč jste si vybral zrovna jeho?  

Já znám Jakuba od jeho třinácti čtrnácti let, kdy hrával na našem tanečním sále pro naše mladé tanečníky. Nesmírně obdivuji jeho cestu, jeho vytrvalost, odhodlání, s jakým si jde za svým. Hudba je pro mě nesmírně důležitá, protože právě hudba a tanec umí nejlépe svobodně vyjádřit, co cítíme. Nejste v nich omezeni slovy a jejich definicemi. Navíc se mi líbí určitý kontrast mezi námi. On je podle mě obrazem dnešní mladé generace – hloubavý, trochu melancholický, chvílemi temný. A já jsem ten optimistický sluníčkář, který je přesvědčený, že nic není problém. Takže spolu se vlastně vyvažujeme. 

Tvořili jste společně, nebo jste dostal již hotovou hudbu? 

Naopak. Já jsem dal Jakubovi zadání, což pro něj byla taky velká premiéra, udělat hudbu na dané téma, pro daný příběh. Je pro mě čest, že do toho NobodyListen šel. 

A jaký máte zatím ze spolupráce pocit? 

Ten nejlepší. Filip mě ve všem podporuje, obrovskou otevřenost a vstřícnost cítím i od všech ostatních složek divadla – vedoucího umělecké správy Baletu Martina Rypana, mistrů scény, kostýmů, jeviště. Přiznám se, že jsem měl respekt a trochu strach, jak se na mě budou dívat, ale všichni, s nimiž jsem se zatím potkal, jsou nesmírně otevření a vřelí. Je jasné, že každá instituce kdekoli na světě má nějaké své vnitřní procesy, a pokud v ní chcete pracovat, musíte je přijmout a respektovat její kulturu. Bál jsem se, že by se mohlo v instituci s dlouhou historií, jakou má Národní divadlo, stát, že narazím na příliš hluboko zajeté koleje a odpověď „to nejde“, protože to ještě nikdo jinak neudělal. S tím jsem se ale opravdu nesetkal a byl jsem naopak příjemně překvapený z přístupu vedení i ostatních profesí a mám dojem, že se těší spolu s námi na výsledek. 

Závěrečná otázka. Triptych se jmenuje bpm, což je anglická zkratka pro údery za minutu. Co vám rozbuší srdce a zvýší onu frekvenci? 

Emoce. Ty se mnou vždycky zamávají. A je jedno, zda pozitivní, či negativní. Ostatně jak říká jeden můj kamarád, zážitek nemusí být dobrý, stačí, když je silný!