Timur Bekbosunov: Atmosféra Prahy mě vždy přitahovala

Mohl byste popsat, jak probíhala vaše cesta do světa hudby a opery? Co vás inspirovalo vydat se na dráhu zpěváka a tenoristy?

Narodil jsem se v Almaty v Kazachstánu. Můj otec je Kazach a matka je napůl Ruska a napůl Finka. Ačkoli byla učitelkou klavíru v hudební škole, já sám jsem ve hře na klavír žalostně selhával. Moje babička byla nadaná mezzosopranistka, která zpěv sice nikdy profesionálně nestudovala, ale až do svých osmdesáti let měla nádherný hlas. Během dospívání jsem navštěvoval specializovanou hudební školu. Tamní dětský sbor tehdy cestoval po celém světě a získal mnoho ocenění. Byla to moje první zkušenost s jevištním zpěvem a zamiloval jsem si ho. Jeden rok byli nejlepší zpěváci z naší školy nominováni na soutěž v Německu. V té době jsem začal procházet pubertou a můj hlas byl trochu nespolehlivý, jak už to u teenagerů chodívá. Pak ale jeden zpěvák z výběru vypadl, a tím se uvolnilo místo pro mě. Náš sbormistr mi tehdy řekl, že když budu zpívat falzetem, můžu jet, tak se to stalo. Byl jsem jediný kluk, který zpíval s dvaceti holkami. Bavilo mě zpívat falzetem a pomohlo mi to objevit nové barvy mého hlasu. Když jsem dokončil střední školu, hlásil jsem se na žurnalistiku, protože jsem rád psal o hudbě a navíc jsem si myslel, že na zpěv nemám talent. Můj otec pak sehnal trochu peněz a poslal mě do USA, abych se tam naučil anglicky. Původně krátký jazykový pobyt se však proměnil v intenzivní studium zpěvu. Na jednom festivalu jsem byl požádán, abych zazpíval píseň Over the Rainbow, což na maminku z mé hostitelské rodiny udělalo velký dojem. Okam­žitě mi domluvila pohovor na místní univerzitě, kde se mě ptali, proč stále používám pro vysoké tóny falzet, když zpívám tenor. Zjistil jsem, že můj přirozený hlas je vlastně tenor, a to mi otevřelo oči! Vzpomínám si, že jsem poslouchal širokou škálu zpěváků a naprosto se zamiloval do krásného hlasu a všestranné kariéry legendárního tenoristy Nicolaie Geddy, který mě značně ovlivnil. Vystřídal jsem několik škol – New England Conservatory, University of Southern California a nakonec i fantastický California Institute of the Arts, experimentální uměleckou školu založenou Waltem Disneym. 

Které klíčové momenty vás dovedly tam, kde jste dnes? Jak byste sám sebe popsal jako umělce a osobnost?

Současná hudba byla v mém životě vždycky důležitá. Úplně první opera, ve které jsem účinkoval, byl Konzul od Giana Carla Menottiho. Měl jsem tu čest se s ním pár let před jeho smrtí několikrát setkat. Byl velmi okouzlující a povzbuzoval mě, abych překonával nové hranice a věnoval se sólovým projektům, protože měl pocit, že nejsem umělec tradičního ražení. Slyšet něco takového bylo osvěžující a poté, co jsem se snažil najít své místo ve světě klasické opery, jsem se začal soustředit na novou hudbu a vychutnával si výzvy, překážky a překvapení, které přinášela. Premiéry děl žijících skladatelů se staly důležitým základem mé kariéry, protože ve mně vyvolávaly pocit smysluplnosti a posilovaly můj cit pro tvůrčí proces. Když jsem se usadil v Los Angeles, dostal jsem neuvěřitelnou nabídku zpívat tenorovou roli v Powder Her Face od Thomase Adèse, který inscenaci také dirigoval. Spolupráce s Losangeleskou filharmonií mi otevřela dveře k mnoha dalším projektům, které dirigovali například Esa-Pekka Salonen, Reinbert de Leeuw a další. Díky svému účinkování v Powder Her Face jsem si uvědomil, jak úžasně zábavná může současná hudba být. Zároveň se mi tím otevřely dveře k mnoha dalším premiérám a spolupráci s tak významnými skladateli jako jsou David Lang, Ellen Reid, Michael Gordon, Olga Neuwirth, David T. Little, Peter Eötvös, Gerarld Barry, Louis Andriessen a mnoho dalších. Mám za sebou více než třicet operních rolí a před několika lety jsem se začal věnovat tomu, k čemu mi dodal odvahu Gian Carlo Menotti – mezioborovým sólovým projektům a objevování umění na každém kroku. Nyní zpívám v nepopsatelně neobvyklé, industriálním prostředím ovlivněné opeře Black Lodge od Davida T. Littlea, za kterou jsem získal nominaci na Grammy. Byli jsme nominováni spolu s Terencem Blanchardem z Metropolitní opery a Anthonym Rothem Constanzem z Boston Modern Orchestra Project. Současná opera byla skutečně v dobré společnosti!

Podívejme se teď na projekt, kterým se zabýváte nyní – moderní operu Jiřího Trtíka Kafkův dopis otci, která bude mít světovou premiéru na festivalu Opera Nova v Praze. Jak se připravujete na roli ve zcela nové opeře, která zatím nebyla uvedena?

S každým novým operním projektem, který mi přijde do cesty, pracuji podle jednoduchého, leč přísně dodržovaného postupu. Než zazpívám byť jen jedinou notu, pozoruji a studuji svou roli a poté zkoumám operu a její téma jako celek. Následně analyzuji a hudebně a rytmicky prozpívám pěvecký part, ale beze slov. Teprve po vstřebání hudebního jazyka skladby si vytvořím plán s určitými konkrétními kroky, které si vypíšu. Až pak se vrhnu do práce. Pokud tento konkrétní postup nedodržím, riskuji, že budu pozadu, a to nikdo nevidí rád (zejména ne ti, kdo si mě najímají!). Jiřího hudba je nádherně křehká, minimalistická a citlivá. Emoce buduje velmi silně, přesto jsou však místy roztříštěné. Emoce jsou spletitá a někdy chaotická záležitost a on odvedl velmi pěknou práci v tom, že je podtrhl a zároveň odstranil jakoukoli umělost. Myslím, že to rozhodně pomůže zprostředkovat divákům Kafkovo duševní rozpoložení.

Na jaře, ještě před tím, než jste byl osloven Národním divadlem, jste se prý chystal podívat do Prahy jako turista. Bude to vaše první návštěva? Co vás na Praze a také na Kafkovi fascinuje? Jak si představujete roli a postavu, kterou budete ztvárňovat? Cítíte už teď nějaké spojení s mladým Kafkou a jeho světem? Nebo ho budete zkoumat a objevovat až po cestě?

Je to opravdu velmi zvláštní náhoda, že se moje první cesta do Prahy nakonec časově protnula s uvedením Kafkova dopisu otci. Je to dokonalé načasování! Vždycky mě přitahovala velkolepá historie, umění a architektura Prahy, která mi připomíná takovou kompaktnější Paříž. Můj úplně první oblek, který mi věnoval otec, byl ušitý v České republice a věřte nebo ne, stále ho mám ve skříni a čekám, až zase přijde do módy. Se svým otcem mám na rozdíl od mladého Kafky krásný vztah a bylo pro mě nesmírně podnětné zamýšlet se nad citovou tyranií a toxickými vztahy rodičů. Vím, že vztahy z raného dětství nás formují i v dospělosti, a najít cestu z nejistoty a úzkosti zaseté sadistickým členem rodiny je nesmírně obtížný úkol. Jsem opravdu zvědavý na zkoumání své nové role, potřeby napravovat rozbité a hledání vůle nechat tyto nesnáze za sebou.

Jaké aspekty Prahy považujete za obzvláště inspirativní a jaký vliv dle Vašeho mínění může mít atmosféra města na umělecký výkon?

V Praze člověk najde spoustu fantastických gotických a renesančních staveb, barokních kostelů, starobylých památek i secesních domů. Opravdu se těším, až nasaji velkolepost architektury a historického centra a promítnu je do svého výkonu. Už se nemohu dočkat, až se budu procházet Starým Městem a pocítím Kafkovu surrealistickou přítomnost. Zbožňuji uměleckého ducha Prahy, kterým toto město proslulo po celém světě, a jako velký fanoušek české animace a Jana Švankmajera se samozřejmě těším také na inspiraci některými jeho díly.

Zpíval jste už někdy něco česky a pokud ano, při jaké příležitosti? Které zvláštnosti češtiny jsou pro vás snadné nebo naopak obtížné?

Před mnoha lety jsem na popud Thomase Adèse nastudoval a uvedl Zápisník zmizelého od Leoše Janáčka, který nakonec nebyl zinscenován, ačkoli bych si to velmi přál. Poprvé jsem se ho naučil v nádherném anglickém přebásnění od Seamuse Heaneyho, nastudování v češtině pro mě ale samozřejmě znamenalo proniknout do pozoruhodného světa rytmických, perkusivních a orchestrálních barev. Jelikož moje mateřská řeč je ruština, musím si dávat pozor, abych si česká slova neporušťoval, a pevně doufám, že tentokrát bude čeština mým rtům zase o něco blíž!

Jaké výzvy s sebou nese tato konkrétní role?

Mimořádnou výzvou je pro mě přechod mezi velmi nízkým, barytonálním a velmi vysokým, rossiniovským hlasovým rozsahem a těším se, jaké operní barvy a textury pro ztvárnění duševního stavu mladého Kafky najdeme.

Opera je často spojována s klasickým repertoárem. Jaký je to pocit podílet se na oživování nových, netradičních děl, často na tradičních operních scénách?

Vytváření jakéhokoli nového projektu v rámci tradičního divadla s sebou nese mnoho výzev. K tomu, aby nová opera ožila, je zapotřebí odvážného kurátorského vizionářství, chytrého rozpočtu a poutavého konceptu. Je nesmírně vzrušující podílet se na tomto festivalu, zvláště když vidím, kolik práce za vytvořením něčeho tak netradičního stojí.

Co vás na uvádění moderní opery baví nejvíce? Čím může být tato umělecká forma přitažlivá pro dnešní publikum, milovníky tradiční opery nebo zkrátka ty, kdo se obecně zajímají o (moderní) umění?

Ztvárňování nové, zvláštní, experimentální, neobvyklé a někdy i podivné hudby je jednou z mých nejoblíbenějších věcí v životě. Dává mi pocit, že někam patřím, a zároveň díky ní cítím, že žiji a jsem v kontaktu s tepem naší neustále se měnící společnosti. Nová opera není „jen“ opera – je to tak trochu „nadopera“ nebo „hyperopera“, kde se umění setkává s hudbou a zvuky jsou hřištěm složitých emocí. Nová opera má rozhodně sílu dotknout se těch, kdo se pohybují v širších uměleckých kruzích. Ne všechny současné opery jsou úspěšné, stejně jako platí, že ne každá kniha, film či televizní seriál se stane hitem. Každá nová opera ovšem rozšiřuje náš slovník a náš referenční rámec.

Jak podle vás přispívá současná opera k vývoji žánru?

Když se nové operní projekty inspirují současnými příběhy, různými druhy umění či cross-over žánry, jsou koncepčně uchopeny chytrým a nápaditým způsobem a často se odehrávají v netradičních prostorách, rozhodně to pomáhá posunout operu za hranice tradičního pojetí tohoto žánru. Celkově vzato, opera, ať už klasická, nebo nová, není muzeum. Je to živá a vyvíjející se umělecká forma, která by měla být ve svém směřování stejně otevřená jako kterýkoliv jiný umělecký výraz. Současná opera často trochu nenápadně a pozvolna rozvíjí důležitou výměnu mezi ostatními vzájemně propojenými formami kultury. Čerpá také z tradiční opery a činí ji zajímavější. Vzájemné prolínání žánrů je důležitým aspektem současné opery, a protože často vytváří zcela nová schémata, ve své podstatě dláždí tradiční opeře cestu k novému publiku.

Opera často vyžaduje, aby umělci zprostředkovali intenzivní emoce a příběhy. Jak přistupujete ke ztělesnění emocionální hloubky svých postav, zejména v dílech, jako je Kafkův dopis otci, která se mohou zabývat složitými tématy?

Jakmile nějaké dílo ztvárním a investuji čas do nastudování hudby a opery, dovolím si vstoupit do neznáma bez jakýchkoli vědomých vazeb nebo konkrétního plánu. Vždy se nechávám vést podvědomím a abstrakcí psychologického procesu, který mě vede k fyzičnu a pohybu. Pozapomenout na všechno, co jsem se při nastudování opery naučil, je složité, ale rád vše vstřebávám, abych se nad to vzápětí mohl povznést. Ve světě zničujících emocí a démonických pocitů vždy hledám způsoby, jak je zjednodušit a nechat rezonovat na zcela základní, jednoslovné úrovni. Jinými slovy, rozebírám dům a pak ho znovu stavím, ale svým vlastním, osobitým způsobem, bez replikování. Jakmile začneme inscenovat operu, přistupuji k ní jako k vaření polévky – přidávám různé ingredience a měním teplotu, až se nakonec doberu skvělého výsledku (nebo v to alespoň doufám!).

Co je podle vás klíčem k úspěšnému opernímu představení? Jak se vám daří navázat kontakt s publikem a zanechat v něm svým zpěvem a herectvím trvalý dojem?

Podle mého názoru by úspěšné operní představení mělo vyvažovat silné divadelní ztvárnění, kontrastní zpěv a velkou dávku spontánního, momentálního objevování.

Co vás v současné době nejvíce zaměstnává?

Pracuji na novém sólovém projektu různých skladatelů z jihovýchodní Asie a Blízkého východu, v současné době s názvem Secrets of the Spirit, inspirovaném posvátnými, světskými, politickými a lidovými rituály, které byly v historii používány k oslavě okamžiků osobního nebo kolektivního významu.

Kromě toho se naše metalová opera Black Lodge, produkovaná pod záštitou Beth Morrison Projects, vydá v roce 2025 na turné do Los Angeles, New Yorku a Evropy. Trochu také koketuji s filmovou branží, produkoval jsem několik filmů – vedlejší účinek života v Los Angeles – a v současné době pracuji i na novém televizním seriálu.

Kromě vašich nadcházejících projektů v Rotterdamu a Praze, jsou nějaké budoucí role nebo opery, na které se obzvlášť těšíte? Co vás na těchto příležitostech přitahuje nejvíc?

Říkejte si, že jsem beznadějný romantik, moc by mě ale bavilo zpívat roli předsedy Maa v opeře Nixon v Číně od Johna Adamse nebo roli Achnatona ve stejnojmenné opeře Phillipa Glasse… Často sním o tom, že bych vytvořil sólovou verzi Třígrošové opery nebo Sedmi smrtelných hříchů od Kurta Weilla. A konečně bych byl rád, kdyby někdo složil politickou verzi příběhu o Draculovi, která by mohla využít různé polohy mého hlasu – baryton, tenor i kontratenor. Myslím, že horor a americká politika by mohly jít skvěle dohromady. Vystupoval jsem v operách, které se hrály v operních domech, nočních klubech, na ulicích, v bazénu, na hřbitově, v jedoucí limuzíně, pod mostem, na nádraží, uvnitř výtahu, na střeše, a dokonce i na pláži. Nikdy jsem neměl příležitost zpívat třeba ve veřejných lázních, takže to je možná další oblast, kterou by stálo za to prozkoumat!

 Foto: Sandra Powers